Jak si vybrat nové lyže?

Nechci radit závodním lyžařům, které lyže si mají vybrat, ti mají většinou jasno v tom co chtějí, ale podle toho, co léta vídám u lyžařů ve stopách na pláních, v lese i před hospodami s občerstvením, je dost těch, kteří by mohli chtít poradit.
Před samotným nákupem lyží je třeba vzít v úvahu několik věcí, které nám napoví, jak by mohly vaše budoucí lyže vypadat. Nejprve je třeba zhodnotit schopnosti, potom kolik času můžete lyžování věnovat a velice důležité je rozhodnutí, jestli chcete kroužit po několika kilometrech perfektně strojově upravených stop, nebo  lyže využít k volnému pohybu po krajině, který vám přinese hodně pocitů volnosti a umožní vám dostat se i tam, kam se v době kdy neleží sníh ani nedostanete.
Běžecké lyže můžeme rozdělit do čtyř zákl. skupin:
1. Lyže závodní – určeny výkonostním lyžařům, jsou určeny pro speciálně upravené tratě, jsou drahé, rychlé, vyžadují pečlivou údržbu a lyžaři turistovi by neposkytly mnoho požitku z pohybu, protože pro svoji lehkost bývají často křehké a nesnesou tvrdší zacházení v lese a jiném náročném terénu. Jsou velice úzké a ve sněhu mimo upravenou stopu se více boří.
2. Lyže sportovní – mohou být za určitých okolností rozumným kompromisem mezi závodními lyžemi a turistickými lyžemi. Jsou vhodné pro lyžaře s dobrou technikou jízdy a pro všestranné použití.
3. Lyže turistické – jsou nejdostupnější, moderní technologie výroby jim zajišťují dobré vlastnosti ve skluzu a vedení směru. Při správné údržbě poskytují dostatek možností začátečníkům, turistům a méně náročným zdatnějším lyžařům.
4. Lyže speciální – je jich celá řada: Např. speciální turisické lyže se zpevněnými hranami, které jsou uprostřed užší - aby lépe zatáčely.
Ski alpinistické lyže jsou blízké sjezdovým lyžím, ale mají volnou patu pro stoupání do vrchu, která se dá opět upevnit pro sjezd.
Zařadil bych sem i běžecké lyže pro volný styl (bruslení). Ty ale mívají všechny vlastnosti lyží závodních.

Pro výběr správné délky lyží dnes již není rozhodující výška lyžaře, ale jeho hmotnost. Správně zvolený pár lyží pro klasický běh by měl mít obě lyže stejné, co se délky a tvaru týče a měl by splňovat následující vlastnosti: Jestliže na jednu lyži stoupnete celou svoji vahou, měla by lyže dík svému tvaru a předpružení působit na podložku stejným tlakem v celé své délce. Při rovnoměrném zatížení obou lyží z páru by měla uprostřed zůstat tzv. vosková komora pro nanášení vosků umožňujících odraz. To je jedním z předpokladů aby lyže jely dopředu a neklouzaly dozadu. Lyžař při odrazu zatíží odrazovou nohou lyži natolik, že přimáčkne voskovou komoru na sníh a tím přijde do kontaktu se sněhem vosk určený pro odraz. Když ale stojí lyžař na obou lyžích, rovnoměrně je zatěžuje stejnou silou, jede lyže jen po rychlém vosku a proto s menším odporem. To je ideální teoretický stav znázorněný na následujícím obrázku.

V dobré prodejně by měli být prodavači schopni vám doporučit lyže podle vaší hmotnosti. Jestliže tomu tak není, můžete si lyže sami vyzkoušet provizorní papírkovou metodou: Na lyže položené na opravdu rovné podložce si stoupneme v místě, kde bude vázání a pod ně dáme v místě těžiště papír. Ten by měl jít vytáhnout, když stojíme rovnoměrně na obou lyžích stejnou silou a naopak by to nemělo být možné, když zatížíme pouze jednu lyži. K tomu ovšem potřebujem mít s sebou v prodejně asistenta, který manipuluje s papírem. Jen lyže se správně zvolenou tvrdostí mohou skutečně jet. Měkké lyže se prošlapují, rychle se jim sjíždí vosky ve voskové komoře a ty současně drhnou ve sjezdu. Tvrdé lyže zase kloužou dozadu, sjíždí se jim více parafín na patce a špičce lyže a z kopce stejně nejedou, protože právě patkou a špičkou drhnou kvůli zvýšenému tlaku mezi skluznicí a sněhem v těchto místech. A také nezapomeňte zkontrolovat pohledem jestli jsou obě lyže v páru stejně dlouhé, stejně napružené jestli nejsou zkroucené do vrtule a jestli nejsou mechanicky poškozené hlavně na skluznici. Z horní strany by mohly být poškrábané - barva nejede - ale mohli byste za to chtít slevu.

A věřte tomu, že vám nepojedou ani lyže které po dvaceti letech používání už o definované tvrdosti dávno vlivem špatného skladování mimo sezónu neví, špatnou údržbou a zacházením mají poškozené a dorýpané skluznice a v životě nebyly pořádně namazané. (stále ještě lyžují lidé, co věří tomu, že skluznice z plastu se nemusí mazat) Správné mazání a údržba jsou i pro lyže důležité jako třeba pro kolo nebo automobil.

Jestliže už máme vhodné lyže, pro správnou techniku jízdy potřebujeme ještě dobré hole. Ty slouží u běhu na lyžích na rozdíl od sjezdu k odrážení směrem dopředu. Proto musí mít především správnou délku. Ta se pozná asi tak, že když lyžař stojící s lyžemi na nohách na sněhu a zapíchne hole vedle sebe svisle, měl by při držení holí za rukověti, mít palce rukou v úrovni ramen. Začátečníci mohou používat hole asi o 5 cm kratší, pro volný styl zase asi o 10 cm delší. Nejčastější chyba - hole končící někde mezi koleny a pasem - přináší přinejmenším nepříjemně bolestivě unavená záda kvůli špatnému držení těla. Dále by hole neměly být zbytečně těžké, ani příliš pružné, aby neodskakovaly od tvrdého sněhu při zapichování a měly by ale být dostatečně pevné, aby se neohýbaly když za ně víc zaberete. Pro turisty se mi zdá nešťastným řešením i příliš křehká hůl z nějakého laminátu či kompozitu, která má tendenci prasknout. Turista se totiž občas potřebuje ve složitém terénu nebo na svahu zachytit holí zapíchnutou před sebe a myšlenka na to, že musím dojet k nejbližší nemocnici s prasklou holí vetknutou do krajiny břišní a odrážet se přitom jen tou jednou zbývající, mně nepřipadá dvakrát moc lákavá. Takové hole přenechám závodníkům profíkům.

Teď už zbývá  jen vázání, lyžařská obuv a oděv. To by mohly být dlouhé články samy pro sebe. Takže velice krátce: Dnes už rozhodně upřednostňuji některý typ vázání s otočným čepem před palcem nohy. Staré typy nordic norm 55 a 75 mm už jsou skutečně přežitkem. Nové typy (např. Solomon, Rotefella, Adidas, BRN, ...) poskytují nesrovnatelně vyžší komfort a lepší vedení lyže nohou. Nezenedbatelné totiž není ani to, že palec nohy není při každém kroku při odrazu presován ve špici ohýbající se botou. Ke každému vázání patří boty příslušného typu. Nenechte si aktivním prodavačem vnutit ani boty nízké, do kterých padá vrchem kyprý sníh, ani boty příliš vysoké, protože pro bruslení volným stylem nejsou podmínky vždy a všude. Příliš vhodné nejsou ani boty z lehké tkaniny, protože ty se přes svoji deklarovanou vrstevnatost vždycky snadněji promočí ve vlhkém sněhu. I oblečení by dalo na samostatnou knihu. Dnes je hodně moderních materiálů, chránících proti zimě, větru a vlhku. Ty jsou lepší než klasická vrstvená bavlna s větrovkou navrchu, ale také jsou dražší.

Potom už nezbývá než vám popřát štěstí na počasí, správný výběr mázy a trasy a dobrou pohodu ve stopě.

K problematice vázání dodal svůj doplněk vážený čtenář:
Dobrý den
prošel jsem si Vaše pěkné povídání o Žďársku i o běžkách, díky za něj. Napadá mne, že by nebylo od věci popsat jednotlivé systémy vázání detailněji, zejména ty nové a porovnat s odcházejícími.
Většina národa má zkušenosti s Nordic 75, sportovci s Nordic 50. Dorost asi zná BRN - ko, ale to zdá se skončilo, i když vázání i boty v některých číslech lze ještě sehnat.
Říká se, že se čudlíky BRNka rády vyviklávaly - pokud ty 2 čudlíky nebyly Céčko - neměly žádný spojovací můstek ve hmotě podrážky nebylo by se moc co divit, ale to snad měly.  Na druhou stranu Brnko mělo vyměnitelný špalík gumy expanderu.
Dnes tedy Rotteffela či Salomon SNS. (snad ještě existuje nějaký závodní typ - spider ?? ) Co zvolit?
A co nám přinášejí nového ? Rotefela je dost jemná, ale dá se v ní chodit . Salomonovo kozí kopyto je při cestě s lyžemi v rukou na zabití. Dnes existují i nějaké měkčí verze, ale za jak dlouho se boty zničí, když v nich člověk bude chodit ?

Ing. Jan Skala
5.1.2004

 nahoru